Jednou z fascinujících a méně známou částí japonské historie bezesporu jsou lovkyně perel – Ama. Ama (v japonštině 海女) v doslovném překladu znamená „žena moře“ a je označení pro ženy, které žily většinu svého života u moře, kde až 4 hodiny denně při potápění sbíraly mušle, chobotnice, humry, mořské ježky nebo řasy. Byly schopné potápět se až do hloubky 10 m a uměly zadržet dech až 2 minuty. První zmínky o nich pocházejí zhruba z roku 750, jsou zmíněny v souboru básní Manjóšú (Sbírka bezpočtu listů).
Do nástupu perlového průmyslu na začátku 20. století byl objev perly pro Ama nečekaným radostným přivýdělkem, brzy se ale měl stát hlavním zdrojem obživy. Od roku 1914 začaly být v Japonsku v Jižním moři zakládány první perlové farmy a Ama se staly vyhledávanými pro své jedinečné schopnosti. Z této doby také pochází oděv lovkyní perel, který je nyní vnímán jako tradiční – bílý oblek. Původně se totiž lovkyně perel potápěly nahé, jen s bederní rouškou, na které byl připevněn nůž. Poté, co majitel perlových farem Mikimoto zjistil jak jsou turisté překvapení nahotou lovkyň, zavedl jako standard známý bílý oděv. Dále každá Ama na farmě měla svou dřevěnou bóji, ke které byla přivázána lanem a mohla se jí přidržovat a odpočívat u ní mezi ponory.
Úkolem Ama na farmách bylo sbírat ústřice z mořského dna, aby mohly být opatrně otevřeny a mohlo do nich být vloženo perlové nebo perleťové jádro, které by urychlilo proces růstu. Ama pak vracely ústřice na mořské dno, kde byly v bezpečí před vlnobitím a odlivem, aby perlorodka vložené jádro obalila do požadované velikosti.
Tento proces vyžadoval ponořit se do hloubky až deseti metrů a nutnost zadržet dech na několik minut v často mrazivých vodách. Po vynoření na hladinu Ama mírně pootevřela ústa a pomalu vydechla, čímž vydala pískavý zvuk, který byl znám jako „Isobue”.
Uvádí se, že jedním z důvodů, proč jsou Amy převážně jen ženy, je že jejich větší vrstva podkožního tuku jim umožňuje vydržet delší dobu v chladných až mrazivých vodách při potápění. Dalším důvodem je charakteristika této profese, která ženám umožňuje být nezávislé a tvořit vlatní silné komunity. Překvapivý je ale věk, do kterého jsou tyto potápěčky aktivní. Amy se potápěly až do stáří, záznamy jsou i o Ama starších 90 let, které měly v potápění dlouholetou praxi a většinu svého života strávily na moři.
Počet tradičních lovkyň perel se ale každým rokem snižuje. Na vině je jednak modernizace rybářských technologií, dále také nezájem mladých Japonek o tuto profesi. V roce 1956 bylo v Japonsku oficiálně zaznamenáno 17 611 lovkyň Ama, kdežto v roce 2010 už jen 2 174, tedy zhruba osmina. Navíc téměř polovina (973) pracují ve městech Toba a Shima na velkých farmách. Doba romantizovaných nahých lovkyň perel z malých vesniček u moře je tedy již nenávratně pryč.